Místní státní monopol

Pokaždé, když se s někým dělím o historky spojené s alkoholem, dojde na dotazy ohledně místní prohibice. Někteří z vás si možná ještě donedávna mysleli, že alkohol je tady ve Švédsku zakázaný kompletně, pravda je ale tak nějak uprostřed.

Za prvé, prohibice tu už v současné době neplatí v plném rozsahu a celá tahle bublina je jen živená tím, že dřív se tu pít opravdu nesmělo. Nastal ale zvrat a všechno začalo u státem kontrolovaného monopolu, Systembolaget, který může jakožto jediný obchod (legálně) distribuovat alkohol. Co vím, tak před lety tyhle malé krámečky nefungovaly jako samoobsluha – člověk přišel, vzal si u vchodu pořadové číslo, zařadil se do fronty a čekal. Když na něj přišla řada, nevraživá prodavačka na něj hodila zlé oko, odsoudila ho za to, že si přišel koupit flašku a milostivě mu ji přes pultík podala. Taštičky s opojným obsahem uvnitř měly fialovou barvu, byly velice nápadné a podle mého fungovaly jako alarm pro všechny ostatní „normální“ lidi, že zrovna tenhle člověk zhřešil proti obecnému přesvědčení a hodlá se opít. To už sice bylo perfektně legální, ale společnost to zrkátka zavrhovala.

Dneska je situace trochu jiná, nicméně podobně jako drogy, ani alkohol stále není a nebude u většiny dospělých lidí něco, o čem by se v pondělí ráno vedly v práci s kolegy živé diskuse. Vše tedy funguje tak, že lidé nakoupí v Systembloagetu, nanosí si flašky domů, a tam pak v anonymitě ukájí svojí alko touhu. Nikým neviděni, případně pouze v kruhu nejbližších, oslaví pátek, čili den alko odměn, nikoho tím nepohorší a všichni jsou spokojení. Naproti tomu mladí lidé, studenti, tuhle věc příliš neřeší a místo nakupování vlastního alkoholu vyrážejí do hospod a klubů. Když do nějakého takového přijdete, obraz je naprosto stejný s tím, co se dá vidět v Česku. Lidé srkají Spendrups, nebo Falcon, sem tam do sebe hodí nějakého toho panáka,… Zkrátka, baví se díky alkoholu úplně stejně. Náznak rozdílu pocítíte až v tom, chcete-li vyrazit jen tak, s kelímkem, do zářivé noci městských ulic. Ostraha klubu, kde bylo pití nakoupeno, vám to zakáže a na vás opět dýchne ten stud, který Švédové na veřejnosti k alkoholu pociťují. Všechno hezky za zdí a zavřenými dveřmi, venku už budeme všichni slušní a spořádaní, jak se sluší a patří.

Tedy, alespoň na švédské půdě, protože nedej bože tomu, když Švéd překročí hranice. Jako kdysi Alenka, ocitne si takový Viking v říši divů a splněných přání, jako ratlík pobíhá kolem hospod a k ránu už s červeným nosem neví o světě. Velice časté jsou rovněž výlety za alkoholem, kdy se naoko obyčejní Švédové už třeba na lodi zhulákají, že to snad ani možné není, a za dva dny je vidíte zpět doma, jak potichu a s nepřítomným výrazem táhnou z přístavu kárku s bednami nasysleného piva. A ne, já tyhle chlapíky a ženštiny neodsuzuju, sám jsem si ze svého výletu přivezl bedničku Heniekenů. Spíš spílám Švédsku jako takovému, které svoji úzkostnou snahou kontrolovat pití alkoholu degraduje obyvatele na lidi bez mozku, kteří nejsou schopni poznat míru. Takhle je alko apetit řízen cenami, které hrají velkou roli i u domorodců, nejen přistěhovalcům, jako jsem já a zástup dalších…

Incubus...

Když jsem před několika lety objevil knihy Sergeje Lukjaněnka, Noční Hlídka, Denní Hlídka a tak dále, byl jsem jimi doslova unešený. Myšlenka pro nás neviditelného boje se zlem, nebo neustálého vyrovnávání poměru sil mezi oběma tábory, dává alternativní odpovědi na spoustu otázek, které si klademe každý den. Že všechno dobré i špatné se děje z nějakého důvodu a má svůj hlubší smysl, který je někdo v neviditelné sféře života schopný určitým způsobem ovlivňovat. A právě s takovou myšlenkou a dost možná i námětem od samotného Lukjaněnka přichází film Ink.

Hlavní idea je v podstatě stejná, jen se primárně netočí kolem toho, co lidé dělají v bdělém stavu. Snový svět je místem pro špatné i dobré příběhy a jak (ne)vysvětluje začátek filmu, jsou tu bytosti schopné toto ovlivňovat. Když ještě vzpomenu zmiňovaného Lukjaněnka, odvykl jsem si díky němu v podobných situacích soudit, kdo je na straně dobra a kdo na straně zla. Proto nutně netvrdím, že bytosti produkující příjemné sny stojí v morální opozici proti těm, kteří umí navodit noční můry.

Hlavní příběhová linka se nicméně točí kolem chlápka, který tak trochu dlabe na rodinu a místo toho dělá na své kariéře. Není rozhodně dobrým otcem, což eskaluje v průběhu celého snímku, ale nějakým zvláštním způsobem s ním divák začne soucítit. Prolínání obou světů vás pak začne nutit u filmu přemýšlet, a ačkoliv je hlavní zvrat jasný už po nějaké chvíli, stále nebudete vycházet z jistého úžasu.

Může za to především skvělá práce s kamerou, střihem a v neposlední řadě také barevnou paletou. Tyto tři složky jsou ve filmu spojeny v zážitek, který ve mně zůstane hodně dlouho, čemuž ostatně pomáhají i vkusně zasazené zvláštní efekty. Rovněž postavy nepostrádají svůj smysl a při činech některých z nich vám nezbude nic jiného, než se zamyslet, vzpomenout si na něco podobného z vlastního života a nakonec dát filmu za pravdu.

Nerad bych ale vyzradil víc, než by bylo zdrávo, proto vás jen poprosím, abyste si na tenhle film našli čas a strávili s ním ty necelé dvě hodiny. Možná jsem ale jen objevil Ameriku, protože Ink měl premiéru už letos v lednu, v tom případě mě omluvte, nebo se podělte se svými názory.

One, two, three, four. Branch, two, three, four…

Písky už vanou...

Téměř všechny hry, které vznikly na motivy filmů, mají dva společné znaky. Tím prvním je marketingový úspěch, který spolehlivě doprovází všechno, co se kolem filmu točí za cirkus. Tím druhým je nízká herní kvalita, prosté mechanismy a ne zrovna komplexní využití licence. Důvody známe, rozebírat je na tomhle místě nebudu.

Z opačného úhlu pohledu – filmy, které vznikly na motivy her, jsou na tom podobně. Herecké obsazení je spíše slabší, příběhovou hloubku v těchto snímcích nenajdete, ale stále tu je dostatek fanoušků, kteří se přijdou do kina alespoň zasmát. Připočteme-li pak k tomu náhodné diváky, kteří zavítají na takový film z jiných důvodů, téměř pokaždé se všichni kolektivně postarají o to, aby si filmaři alespoň vydělali své peníze zpět. Problém neúspěchu tkví dle mého názoru především v tom, že filmaři opomíjejí ty prvky, které jsou pro hráče, a tedy jednu z hlavních cílových skupin podstatné.

Příkladem budiž třeba Max Payne, který jakožto adaptace střílečky nechal hlavního hrdinu vystřelit v první hodině přibližně pětkrát, a co je snad vůbec nejhorší, nedokázal diváka pohltit atmosférou. Přitom ta je nosným pilířem kultu Max Payne, a je to přesně ta věc, pro kterou si fanoušci do kina šli. Podobně na tom byl i takový Hitman, který připomínal všechno, jen ne hru s tichým zabijákem v hlavní roli. Místo široké palety převleků, nečekaných výstřelů a chladnokrevných smrtících úderů jsme se dočkali tuctového akčního filmu bez špetky invence a nápadu. Hlavní hrdina nedělá nic, co by dávalo obyčejnému divákovi smysl, všichni ostatní si pak klepou na čelo kvůli tomu, jak filmaři absolutně znásilnili Hitmanův styl. Uvědomuje sei ale někdo, že z takového námětu můžete vykouzlit snímek, u kterého by bledli všichni ti Bournové, Bondové a Bryanové (Taken)? Haló?!

No, konec remcání, ještě bych narazil na Uweho Bolla, pro kterého je tenhle blog malý. Proto k té příjemnější věci: Předevčírem se objevil první trailer na filmového Prince of Persia a musím říct, že mě přes malé výhrady opravdu potěšil! Kdybychom to měli nějak kategoricky vystihnout, tak s postavou Prince nemám problém, výprava se zdá být v pořádku, písečné efekty budou, hezká holka nechybí a hudba pěkně koresponduje se zasazením celého příběhu. Co se ale výhrad týče, ještě chápu trochu znásobenou akčnost, nicméně se děsím těch dialogů a prázdných chvilek, sloužící jako sexisticky zabarvená vata. No a nakonec, nepřijde vám to takové až moc vymydlené?! Posuďte sami…

Supermarket Willy:s

Často se mě ptáte, jak je Švédsko drahé v porovnání s cenami v České republice, proto jsem se vydal do jednoho z místních supermarektů a udělal pro vás trochu větší souhrn cen nejběžnějších potravin. Pro přehlednost budu psát ceny v CZK.

Obecně by se dalo říct, že když tady přijdete do obchodu, cedulky u zboží odpovídají v drtivé většině tomu, co najdete v ČR. Malý háček je v tom, že 1 SEK rovná se přibližně 2,50 CZK, a tak se dá tedy logicky vyvodit, že je tu všechno dva a půlkrát dražší. V mnoha směrech to tak funguje, když si ale člověk dá tu práci a po obchodu se trochu porozhlédne, dají se tu najít kvalitní potraviny za ceny takřka srovnatelné.

Začneme u pečiva, se kterým je tu ale trochu potíž. Housky, nebo rohlíky tu v podstatě nemají – k mání jsou jen jakési bulky z tmavého i světlého pečiva, které jsou ale na svoji velikost velmi drahé. Dají se pořídit od 10 – 18 Kč a kupuji je jen velmi sporadicky. Alternativou jsou bagetky, které si musíte doma dopéct – 6 velkých baget stojí kolem 50 Kč. Co se týče chleba, všichni kupují balený toustový a to buďto nasládlý (takřka 90% všech značek, fuj), nebo trochu normálnější. Záleží na výrobci, cena za půl kila chleba se ale pohybuje do 50 Kč. Pokud jste závislí na sladkém pečivu, zcela určitě neumřete – mají ho tu mraky, ale já to nějak nemusím, takže i ceny jdou trochu mimo mě.

Ovoce a zelenina se vyznačuje velkým výběrem z mnoha odrůd i zemí původu a jen namátkou vybírám třeba jablka 25Kč/kg, pomeranče 30 Kč/kg, banány 50 Kč/kg a hrozno kolem 65 Kč/kg. Se zeleninou je to podobné, ať už se to týká výběru, nebo cen. Takové brambory pořídíte od 12Kč/kg, jarní cibulka za 25 Kč/kg, rajčata jsou dražší a klidně i za 50Kč/kg, no a třeba baby špenát za 35 Kč/kg, což je v tomhle případě fakt mega obří nášup lístečků.

Co se týče nápojů, s oblibou říkám, že balená voda je tu pomalu dražší, jak benzín, celkem ale záleží, jestli potřebujete značkovou Evian, nebo neznačkovou vodu z produkce supermarketu (= z kohoutku). Třeba v ČR mi moc voda z vodovodu nejela, nebo přinejmenším záleželo v jakém městě, tady v Linköpingu jsem měl ale zřejmě štěstí. I přes to, kdybyste potřebovali, nesycená voda kolem 15 Kč/l. Sladké nealko kolem 35 Kč/1,5l a to mluvím o věcech od Coca Coly a Pepsi. Neznačkové stojí o cca 10 Kč míň. S alkoholem je tu potíž, což asi sami dobře víte – v supermarketu se dá pořídit pivo jen do, myslím, 4% alkoholu, za cca 35 Kč/0,5l, zbytek pak v monopolním Systembolaget za ceny vyšší než vysoké. Víno, tvrdý alkohol, to všechno tak třikrát dražší, než v ČR.

S přechodem k mléčným výrobkům tak trochu pochopíte, že ve Švédsku se nakupuje ve velkém a na dlouho, protože třeba takové sýry neseženete v menším, než 0,5kg balení. Nevím teď z hlavy přesně značku, nicméně konzistencí to připomíná Eidam a za kilo tu budete muset vyplácnout přibližně 180 Kč. Vajíčka v balení po 12ks za cca 60Kč a alespoň to mlíko ujde – polotučné za 20 Kč. Máslo 250g za cca 45Kč, jogurty, smetanu a další věci moc nekupuji, takže podobně jako u sladkého pečiva prostě nevím.

Asi nejdražší, tedy hned po alkoholu, je maso. Výběr tu není moc velký, všechno je balené a takovou tu klasickou masnu mají snad jen arabáci ve svých obchodech zašoupnutých mimo hlavní centrum dění. Chlazené kuře za 70 Kč, půl kila vepřových plátků (tedy 2, slovy dva) klidně i za 80 Kč a hovězí? Mleté, kilo za 180 Kč, plátek na steak cca 250 Kč. Propagují tu také hodně jehněčí, které je s cenou někde uprostřed. Co mě samotného překvapilo, že tu nemají mnoho ryb, v supermarketech nic čerstvého a třeba kilo Pangasiuse bez chuti a zápachu za 90 Kč i víc. Na druhou stranu 300g kaviáru za méně než 50 Kč a podobně na tom jsou i krevety a další ostatní havěť.

A musím tedy říct, že když to člověk vidí zase zpětně v českých korunách, do kterých už prostě nepřepočítávám, přijde mi to zase šíleně drahé. Možná z toho mám i depku…

Je tu tma

Kromě toho, že je ve Švédsku draho a že tu nemají nic, co by alespoň vzdáleně připomínalo český chleba, nemusel jsem si zatím na nic stěžovat. Teď, na přelomu podzimu a zimy, se ale objevilo, nebo spíše neobjevilo něco, co mě začíná pozvolna ubíjet. Není tu světlo! A když už ano, tak je ho maximální nedostatek a rozhodně se nedá mluvit o tom, že je jeho zdrojem Slunce. Obloha je po těch několik hodin jakoby přikrytá šedým závojem, ptáci odtáhli za teplem už dávno, a když k tomu ještě přidám, že se tu venku nepohybuje moc lidí, přijdu si pokaždé jako v survival hororu.

Dobré znamení je, že zatím nepodléhám žádným depresím, což se už ale nedá tvrdit o lidech kolem. Například Tobias, můj spolubydící, je sice i nadále stejné prase, ale už ani moc nemluví, zavírá se ve svém pokoji a chodí jako tělo bez duše. Myslím, že to má za všechno to neumyté nádobí a bordel v koupelně!

A já? Já bych jen spal. Rozsvítím světlo, mimochodem jediný lustr v bytě, vezmu knížku a ať jsou čtyři odpoledne, nebo čtyři ráno, hned spím.

Kam ta kráva běží?!

Rád se dívám na filmy, o kterých dopředu nic nevím. Nestává se to, pravda, příliš často, ale o to víc si ono překvapení užiju. V případě A Perfect Getaway šlo o překvapení příjemné, ačkoliv ne bez chybyičky a klasických nemocí podobných filmů.

Zápletka je vcelku povedená a směřuje k thrilleru, který nepotřebuje stísněné interéry k tomu, aby navodil pocit úzkosti a všeobecného strachu. Mladý novomanželský pár přijíždí na Havaj, aby zde strávil líbánky. On je trochu uťápnutý scénárista, ona lehce rozverná ženuška, která se nechce příliš hádat. Vydají se na jakousi skrytou pláž vzdálenou několik dní cesty a až na incident se stopaři/nestopaři se zdá být všechno v pořádku. Obrátky začne film nabírat až s informací, že na Havaji řádí vrazi, muž a žena, přičemž jejich oběti jsou právě neškodné dvojice láskou omámených lidí.

Každý se má na pozoru a Cliff se Cydney znejistí, když se k nim na jejich cestě přidá jiná, na první i další pohled šílená dvojice. Bývalý voják, co vypouští fantastické příběhy a drsná holka, která kudličkou stáhne mrtvou kozu. Postupem filmu se pak na scéně objeví další dvojice a divák má v tu chvíli vcelku nejasno, kdo by tedy mohl vraždit. Troufám si tvrdit, že závěr filmu bude pro mnohé překvapivý, alespoň pro mě dopadl trochu jinak, než jsem si ještě po hodině sledování myslel a určitě patří k tomu lepšímu, co A Perfect Getaway předhazuje. Nebudu se raději zmiňovat o podivném střihu, dlouhých záběrech a prostinkých dialozích, které sice mohou kazit zážitek, ale, když nad nimi mávnete rukou, budete se příjemně bavit.  

Svoboda je jen iluze

Za okny je tma tmoucí, zima, prší. Člověk vlastně ani neví, kolik je přesně hodin, tak raději zhasne lampičku, aby tomu trochu přidal na atmosféře a hraje hru, na kterou se těšil. SAW, debilně občas překládaný jako Pila, se dočkal už šesti filmů, z čehož kvalitní je ten první a při zavření oka možná i druhý. Zbytek stojí za starou bačkoru a je dobře, že na tohle vývojáři hry mysleli. Hra je totiž zasazena vedle začátku celé téhle série a šokuje svým přístupem podobně, jako kdysi film. Ocitáte se ve špinavé místnosti, na hlavě máte nějakou železnou konstrukci a z televize na vás podivně křaplavým hlasem promlouvá loutka. Procitnutí z letargie nastane v okamžiku, kdy vám je na figuríně před vámi názorně demonstrováno, co se stane s vaší hlavou, pokud nebudete dostatečně rychlí. Od tohoto momentu se pak všechno odvíjí hrozně rychle, a i když jsem teprve v první polovině, příval logických hádanek, miniher a potřeba rychlého rozhodování se mi doopravdy líbí. Je to vlastně něco, co mi chybělo v Penumbře. Filmovost, ano. Na druhou stranu, hra má také spoustu much a často vás dokáže rozčílit, na verdikt si ale počkejte do příštího Levelu.