Místní státní monopol

Pokaždé, když se s někým dělím o historky spojené s alkoholem, dojde na dotazy ohledně místní prohibice. Někteří z vás si možná ještě donedávna mysleli, že alkohol je tady ve Švédsku zakázaný kompletně, pravda je ale tak nějak uprostřed.

Za prvé, prohibice tu už v současné době neplatí v plném rozsahu a celá tahle bublina je jen živená tím, že dřív se tu pít opravdu nesmělo. Nastal ale zvrat a všechno začalo u státem kontrolovaného monopolu, Systembolaget, který může jakožto jediný obchod (legálně) distribuovat alkohol. Co vím, tak před lety tyhle malé krámečky nefungovaly jako samoobsluha – člověk přišel, vzal si u vchodu pořadové číslo, zařadil se do fronty a čekal. Když na něj přišla řada, nevraživá prodavačka na něj hodila zlé oko, odsoudila ho za to, že si přišel koupit flašku a milostivě mu ji přes pultík podala. Taštičky s opojným obsahem uvnitř měly fialovou barvu, byly velice nápadné a podle mého fungovaly jako alarm pro všechny ostatní „normální“ lidi, že zrovna tenhle člověk zhřešil proti obecnému přesvědčení a hodlá se opít. To už sice bylo perfektně legální, ale společnost to zrkátka zavrhovala.

Dneska je situace trochu jiná, nicméně podobně jako drogy, ani alkohol stále není a nebude u většiny dospělých lidí něco, o čem by se v pondělí ráno vedly v práci s kolegy živé diskuse. Vše tedy funguje tak, že lidé nakoupí v Systembloagetu, nanosí si flašky domů, a tam pak v anonymitě ukájí svojí alko touhu. Nikým neviděni, případně pouze v kruhu nejbližších, oslaví pátek, čili den alko odměn, nikoho tím nepohorší a všichni jsou spokojení. Naproti tomu mladí lidé, studenti, tuhle věc příliš neřeší a místo nakupování vlastního alkoholu vyrážejí do hospod a klubů. Když do nějakého takového přijdete, obraz je naprosto stejný s tím, co se dá vidět v Česku. Lidé srkají Spendrups, nebo Falcon, sem tam do sebe hodí nějakého toho panáka,… Zkrátka, baví se díky alkoholu úplně stejně. Náznak rozdílu pocítíte až v tom, chcete-li vyrazit jen tak, s kelímkem, do zářivé noci městských ulic. Ostraha klubu, kde bylo pití nakoupeno, vám to zakáže a na vás opět dýchne ten stud, který Švédové na veřejnosti k alkoholu pociťují. Všechno hezky za zdí a zavřenými dveřmi, venku už budeme všichni slušní a spořádaní, jak se sluší a patří.

Tedy, alespoň na švédské půdě, protože nedej bože tomu, když Švéd překročí hranice. Jako kdysi Alenka, ocitne si takový Viking v říši divů a splněných přání, jako ratlík pobíhá kolem hospod a k ránu už s červeným nosem neví o světě. Velice časté jsou rovněž výlety za alkoholem, kdy se naoko obyčejní Švédové už třeba na lodi zhulákají, že to snad ani možné není, a za dva dny je vidíte zpět doma, jak potichu a s nepřítomným výrazem táhnou z přístavu kárku s bednami nasysleného piva. A ne, já tyhle chlapíky a ženštiny neodsuzuju, sám jsem si ze svého výletu přivezl bedničku Heniekenů. Spíš spílám Švédsku jako takovému, které svoji úzkostnou snahou kontrolovat pití alkoholu degraduje obyvatele na lidi bez mozku, kteří nejsou schopni poznat míru. Takhle je alko apetit řízen cenami, které hrají velkou roli i u domorodců, nejen přistěhovalcům, jako jsem já a zástup dalších…